NOVINKA letošního podzimu: Balíčky aktivit, her a kartiček pro děti do 6 let za zaváděcí cenu se slevou 25 %. Info zde >>
Sluníčko, dovádění s dětmi ve vodě nebo pochutnávání si na červených jahodách, pro každého znamená léto něco jiného. Pro mnoho maminek je to ideální čas pro odkládání plenek. Jenže jak tohoto důležitého milníku dosáhnout s respektem a kdy, aby to bylo účinné a bez velkých dramat?
Příběh jedné slánské maminky vám možná ukáže, že to jde s láskou a nemusíte na léto vůbec čekat!
Od té doby, co můj syn začal chodit, začala jsem slýchávat opatrné poznámky příbuzných, že by měl začít chodit na nočník. „My jsme vás dávali jen, co jste si sedli“, byl nejčastější argument. Nějak jsem si ale nedovedla představit, že to s Kubou budeme dělat taky tak. A tak jsem čekala…ostatně jako většina dnešních maminek.
Když Kubovi bylo 15 měsíců, umístila jsem nočník u přebalovacího pultu. Vzpomínám si, jak jsem zajásala, když si ho poprvé zkoumavě prohlížel a slibovala si od toho bůh ví co. Jenže on si ho jen prohlídl, já mu řekla, že je to nočník a to byl konec naší debaty o nočníku.
Ale nevzdávala jsem to, nočník měl prostě své místo u nás už napořád. Ale potřebovala jsem víc informací. Hledala jsem způsob, jak to udělat správně pro nás oba, s respektem, ale účinně. Navíc byl podzim a já na léto fakt čekat nechtěla a při představě, že mu prostě sundám plenky a nechám ho, ať to zjistí sám, mi stály vlasy hrůzou na hlavě.
Jelikož jsme ale už skoro rok znakovali, zabrousila jsem do této oblasti a zjišťovala, jestli by to nešlo i takhle. A hle, šlo! A tak jsem si objednala přes eshop sadu Hurá na nočník.
Knihu jsem zhltla hned a měla jasno, že to je ta pravá cesta pro nás oba. Co mě asi nejvíc zaujalo, byly informace o emoční, fyzické a komunikační připravenosti dítěte. V každém druhém článku se sice dočtete, že dítě musí být připravené na to, aby odložilo plenky. Ale jak to má rodič poznat, že už je ten správný čas? A jak to pozná to dítě?
Vždyť jsem víc jak rok jen přebalovala, jak to teď změníme? Jasně, všichni nakonec chodíme na záchod a nemáme plenky, ale jak to doopravdy probíhá? Co mě čeká? Jak dlouho to bude trvat? Budu celou dobu trpělivá? A co když na něj budu moc přísná a on začne nočník odmítat? Tohle všechno se mi honilo hlavou.
Jak to bude vypadat? A jak dlouho to bude trvat? Budu celou dobu trpělivá? Co když na něj budu moc přísná a on začne nočník odmítat?
Trvalo to tři měsíce, než jsem se odhodlala k dalšímu kroku. Do té doby jsem nočník znakovala neustále, kdykoliv jsme se šli přebalit a viděli ho u přebalovacího pultu. V 18 měsících jsem ho na něj začala posazovat každý den po spinkání (ranním i odpoledním). A on za týden poprvé vyslovil slovo „nočník“.
Nepolevovala jsem a přidávala dva znaky pro „spěchat“ a „mytí rukou“. Další znaky z knihy jsme již dávno uměli, a tak to nebylo potřeba. O nočníku jsme se bavili i u ostatních členů rodiny a zkusili přidat další dobu, a to než jsme šli ven.
Za další dva měsíce nastal absolutní zlom! Můj synáček se jednoho dne vzbudil a řekl mi, že už plenky prostě nechce. Byl připravený a měl můj nekonečný obdiv. Jsem ale přesvědčená, že ten pravý okamžik poznal díky právě této metodě. Pro můj vnitřní klid jsme se ale domluvili, že mu plenky ještě nechám na večerní spinkání a občas, když půjdeme na ven.
Tady nám pomohl znak „spěchám“, až na to, že ze začátku se Kuba spíš soustředil na dělání znaku než na včasné sezení na nočník J. I tak jsem více jak dva týdny vytírala a převlékala. Nic jiného jsem nedělala a musím přiznat, že být v těchto chvílích stále trpělivá a laskavá, byl dost velký výkon.
Ale dali jsme to! Společně. A Kuba ve 20 měsících byl bez plenky. Já byla v očích okolí příkladná matka a on ukázkové dítě. A navíc jsme, díky znakování, o tom ještě mohli mluvit. Byla jsem nadšená!
Po necelém měsíci nácviku jsme odjeli s tchýní a tchánem na chatu. Hodně rychle jsem si zvykla, že Kuba prostě na nočník chodí a sám si říká. Jenže změna prostředí udělala své a Kuba se úplně vykolejil. Pořád ho vidím, jak stojí v chodbě, je celý počůraný a říká mi, jak moc se stydí a u toho znakuje „promiň“. Na tuhle situaci asi nikdy nezapomenu. Byl tak zklamaný, že to ze zahrady nestihl! A mě v tu chvíli došlo, že jsme znovu na začátku. A bylo to tak!
Najednou si přestal říkat a nesoustředil se na to, kdy opravdu potřeboval jít. Na nočník jsme ho těžko dostávali. Navíc nás ještě čekal týden na chatě s mou mamkou, kde jsme „škody“ napravovali. Byla jsem zoufalá! Tolik úsilí nás to stálo a zase budeme začínat znovu!
A tak jsem opět najela na tu samou metodiku. Syn se naštěstí „nahodil“ na koleje po dvou týdnech. A já další měsíc s díky odmítala jakékoliv výlety. Ve dvou letech byl bez plen i na noc.
Pokud i vy cítíte, že je ten správný čas, kdy by mělo vaše děťátko odložit plenky a jít vstříc nočníku či záchodu, jděte do toho! Ať už samostudiem nebo i účasti na semináři či jedním z našich kurzů.