Jaké místo zaujímá empatie ve výchově dětí do 3 let a proč ji rozvíjet?

Každý to známe. Něco nemilého se nám stane, něco, co nás zarmoutí, naštve, znejistí, zahanbí a my se svěříme někomu blízkému. Jeho odpověď má ve většině případů velký vliv na to, jak se budeme cítit po takovém rozhovoru. Budeme se dál utápět ve svých pocitech? Budeme k nim ještě navíc cítit také nepochopení a možná i vztek na svého přítele? Nebo se nám alespoň trochu uleví a budeme za takový rozhovor vděční? To vše závisí na tom, do jaké míry s námi náš přítel bude soucítit. Jak ale dosáhnout toho, aby ten náš drobeček, kterého se snažíme vychovávat, byl v dospělosti přesně takovým přítelem, od kterého lidé odcházejí s pocitem sounáležitosti?

V následujících řádcích si přiblížíme, co to empatie je, jaké místo zaujímá ve výchově. V dalším článku „4 tipy, jak rozvíjet empatii u svých dětí“ si pak přiblížíme pár praktických tipů, jak empatii rozvíjet u svých dětí.

Co je to empatie a jak se rozvíjí?

Odborníci definují empatii jako schopnost „vcítit se do druhého“ (Bilbao 2018, 96 s.). Je to jedna ze základních sociálních dovedností, která se u většiny dětí vyvíjí naprosto přirozeně. Už během prvního roku života můžeme sledovat u většiny dětí emoční reakce vůči druhým. Možná vás nejednou překvapilo, že vaše dítě začalo poplakávat poté, co se jeho kamarád uhodil a rozplakal. To je dáno tím, že dítě ještě není plně schopné odlišit své okolí od sebe samého a vnímá tak „neštěstí“ svých kamarádů jako své vlastní. (Shapiro 2009, 49 s.)

Později, mezi prvním a druhým rokem života, už bolest druhých začíná chápat jako jejich a intuitivně se snaží jim nějakým způsobem v jejich situaci ulevit, i když si zatím není jisté, co má vlastně udělat a může tak pociťovat značné rozpaky. (Shapiro 2009, 49 s.)

Mezi druhým a třetím rokem už batole dokáže lépe rozeznat, že se neštěstí druhého člověka liší od jeho vlastního neštěstí a mnohem snadněji se také utiší. V tomto věku se také začínají batolata v míře empatie lišit jedno od druhého. Souvisí to do značné míry s prostředím, ve kterém vyrůstají. Když jsou děti při výchově na utrpení druhých upozorňovány, snáze se vciťují do svého okolí. (Goleman 2011, 97 s.) Přirozeností dětí je na druhé myslet a pomáhat jim, proto pokud pozorujeme, že dítě je spíš lhostejné, zlé nebo dokonce kruté, můžeme příčinu tohoto jeho afektovaného jednání hledat nejspíš v rodině. Pokud tedy chceme vychovat dítě, které má zájem o druhé a chová se podle toho, můžeme to sami svou výchovou ovlivnit. (Shapiro 2009, 51 s.)

Jedním z vysvětlení toho, jak se empatie rozvíjí, je novodobý objev zrcadlových neuronů. Určitě to znáte také. Někdo ve vašem okolí zívne a vy se najednou přistihnete při tom, že zíváte také. Při jednom pokusu s opičkou makaka v 90. letech vědci náhodou objevili fenomén, který lze chápat jako základní stavební kámen empatie v lidském mozku. Při pokusu sledovali mozek opičky při tom, když jedla oříšek. Vždy se rozsvítila elektroda příslušného motorického neuronu, což vědce nijak zvlášť nepřekvapilo. Co je ale zarazilo bylo to, když se opičce rozsvítila elektroda v momentě, kdy pouze sledovala jednoho z vědců, který dostal chuť na ořech, a tak si ho vzal, rozlousknul a snědl. Rozsvítila se ta stejná elektroda příslušného neuronu, která svítila, když ona sama jedla ořech. U opičky se zkrátka aktivoval příslušný neuron, ať už aktivitu dělala ona sama nebo ji jen sledovala. (Siegel 2015, 124 s.)

Zrcadlové neurony by mohly být odpovědí na to, proč čerstvě narozené miminko dokáže své rodiče napodobit třeba tím, že stejně jako oni vyplázne jazyk. Nebo na to, proč mnoho mladších sourozenců vyniká ve sportech více než jejich starší sourozenci. Jejich zrcadlové neurony mají za sebou zkrátka stovky aktivací ještě před tím, než se oni sami začnou sportu aktivně věnovat, protože už dlouho předtím sledovali při sportu své starší sourozence. Kromě behaviorálních záměrů druhých ale dokážeme zrcadlit i jejich emocionální stavy. Jinými slovy nám zrcadlové neurony umožňují napodobit chování druhých a díky nim s nimi můžeme také emocionálně souznít. Všimli jste si někdy toho, že když jste nervózní, vaše děti jsou na tom velmi často podobně? Může za to fenomén, který vědci nazývají „emocionální nákaza“. Vnitřní stavy lidí v našem okolí přímo ovlivňují náš vlastní mentální stav. (Siegel 2015, 125 s.) Proto, jak už jsem zmínila výše, to, jak empatického jedince vychováme, máme do značné míry ve svých rukou.

Empatie a její místo ve výchově

Pokud chceme u dětí rozvíjet emoční inteligenci, musíme mu vytvořit prostředí, kdy my sami vůči němu budeme empatičtí, poskytneme mu pochopení jeho emocí a potřeb a pomůžeme mu s jeho silnými emocemi, jako jsou vztek nebo strach, se kterými si ve svém nízkém věku ještě neumí poradit. (Markham 2015, 136 s.) Empatie je „základním prvkem efektivního rodičovství“. (Markham 2015, 137 s.) Empatie nám pomáhá se na dítě naladit a porozumět mu. Díky ní si nemusíme přenášet na své děti témata ze svého vlastního dětství. A především bez ní hrozí, že se naše dítě nebude cítit dostatečně milované, a to bez ohledu na to, jak moc jej budeme milovat. (Markham 2015, 137 s.)

Empatie má tu moc, že ve chvíli, kdy vzdorujícímu nebo vztekajícímu se dítěti nabídneme empatickou reakci namísto odmítnutí či potlačení emoce, se může situace díky pocitu napojení poměrně rychle proměnit. Díky naší empatické reakci má dítě pocit, že na své trápení není samo a že mu rodiče rozumí. Tím se naše vztahy utužují a vzniká tak mezi námi pevné pouto. A to je skvělým odrazovým můstkem pro všechny budoucí vztahy našeho batolátka. (Markham 2015, 137 s.)

Potíž je v tom, že řada z nás rodičů má problém se sama v sobě vyznat, pojmenovat své vlastní emoce a umět je ovládat. Někteří z nás jsou mnohdy zaskočení tím, co cítí, a nedokáží pochopit, proč se tak cítí. Jak potom ale máme umět nabídnout empatické prostředí svému dítěti, když sami sobě nerozumíme a máme problém své emoce zvládat? Ne nadarmo vznikají kurzy rozvoje osobnosti a emoční inteligence. V některých případech může pomoci i terapie zaměřená na sebepoznání. Pokud cítíte, že v této oblasti skutečně tápete, zkuste prozkoumat vaše možnosti a najít si to nejvhodnější řešení pro vás. Možná bude stačit přečíst pár skvělých knih, které Vás navedou na tu správnou cestu pro Vás, možná bude stačit být více všímaví vůči svým vlastním emocím a zkoušet si je pojmenovat. (Bilbao 2018, 99 s.) Věřím, že z takového seberozvoje bude benefitovat nejen Vaše dítě, ale především Vy sami.

Autorka článku: Bc. Hana Vaňková, lektorka Baby Signs & GoKids

https://rozvijimesvedeti.cz/

Zajímají Vás praktické tipy, jak empatii u svých dětí rozvíjet? Přečtěte si navazující článek s konkrétními situacemi a nápady zde >>

Jak můžete naučit Vaše batole mluvit o emocích?

Pokud děti naučíme emocím rozumět a následně je ovládat a kultivovat, dokáží pochopit nejen své vlastní pocity, ale také pocity druhých. Dáme jim tím ten nejlepší základ k tomu, aby byly šťastné a spokojené, citlivě se chovaly k druhým, nevyhýbaly se složitým situacím a žily svůj život v radosti , lásce a úctě k ostatním.

Učte své děti, aby vám pomocí znaků dokázaly sdělit svou radost, ale i strach a hněv a přijměte tyto jejich pocity jako přirozené a zdravé vyjádření emocí. Děti, které znakují, jsou schopné komunikovat o svých pocitech mnohem dříve, než jejich neznakující vrstevníci, což je velmi důležité. Čím je dětský mozek „čerstvější“, tím lépe, dříve a snáze se vytvoří mezi neurony potřebné spoje a dráhy, které s dítětem zůstanou po celý život. Znakování dá dětem možnost emoce pojmenovat ještě před tím, než se naučí vyslovit slova a dá jim impulz k emočnímu rozvoji.

Pálí Vás otázky o znakování a potřebujete vědět více? Pusťte si náš webinář „Nejčastější otázky o znakování s miminky a batolaty“. Je zdarma a pomůže Vám udělat lépe se rozhodnout, zda a proč se do znakování s Vaším nemluvnětem pustit.

Použité zdroje:

BILBAO, Álvaro. Dětský mozek vysvětlený rodičům. Jana Bílková. 1. vyd. Bratislava: NOXI,
s. r. o., 2018. 256 s. ISBN 978-80-8111-476-2.
FABER, Adele, MAZLISH, Elaine. Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly, jak naslouchat, aby
nám děti důvěřovaly. Eva Vrůblová. 1. vyd. Brno: Computer Press, a. s., 2007. 278 s. ISBN
978-80-251-1747-7.
GOLEMAN, Daniel. Emoční inteligence. Markéta Bílková. 2. vyd. Praha: Metafora, 201. 315
s. ISBN 978-80-7359-334-6.
MARKHAM, Laura. AHA! Rodičovství. Jak přestat křičet a začít žít s dětmi v harmonii. Jana
Vlková. 2. vyd. Praha: Kristián Entertainment, s. r. o., 2015. 293 s. ISBN 978-80-88130-03-1.
SHAPIRO, Lawrence E. Emoční inteligence dítěte a její rozvoj. Hana Kašparovská. 3. vyd.
Praha: Portál, 2009. 272 s. ISBN 978-80-7367-648-3.
SIEGEL, Daniel J., BRYSON, Tina Payne. Rozvíjejte naplno mozek svého dítěte. Eva
Kadlecová. 1. vyd. Praha: Albatros Media a. s., 2015. 172 s. ISBN 978-80-264-0863-5.