Spisovatel Stephen O’Meara ve své knize Jak odhalit lháře (How to Spot a Liar) tvrdí, že  člověk se setkává se lží v průměru 200x za den, a vybízí čtenáře, aby se podívali kolem sebe do přírody a zjistí, že lhaní je přirozené i v říši zvířat. Odkazuje se na chování zvířat jako například situace, kdy někteří ptáci předstírají zranění, aby odlákali predátora od svého hnízda, nebo ryby se nafukují, aby předstíraly, že jsou větší. Ale jsou tohle opravdu lži? Existují přijatelné a nepřijatelné verze lži? A jak to vysvětlit malým dětem?

A co lež?

Neprve se zastavme u toho, že lhaní a jeho protiklad upřímnost patří k emočním dovednostem jedince. „Většina emočních dovedností našich dětí se bude postupně s jejich věkem a přibývajícími zkušenostmi zlepšovat, ale neplatí to pro upřímnost….Jak děti rostou, začínají rozlišovat a odstupňovávat typy lží, které lidé říkají, s tím, že některé jsou horší než jiné. Lhaní s úmyslem vyhnout se trestu je pokládáno za nejhorší, zatím co lhaní, abychom nezranili něčí city, je společensky přijatelnější. Altruistická lež, která má někomu pomoci, je téměř vždy chápána jako odpustitelná, ba dokonce chvályhodná.“

Co můžeme dělat, abychom děti naučili, že je upřímnost důležitá?

Především bychom měli doma mluvit o tom, jak důležité je mluvit pravdu, ale hlavně je dobré se ujistit, že mu jdeme příkladem. Je dobré začít sami u sebe a zamyslet se, jak to, co děti slyší od nás, jim vytváří obraz vnímání pravdy, slibů apod. Už jste se někdy své dítě snažili přimět k oblečení se a následnému odchodu z domu, dítě vás neposlouchalo a dál si hrálo a vy jste dítěti začali vyhrožovat, že jestli se hned nepůjde obléknout, tak ho necháte doma samotného? Nebo udáváte nějakou jinou „výhružku“, abyste dosáhli u dítěte uposlechnutí, i když předem víte, že to není možné dodržet? Dítě to dřív nebo později prokoukne a jaké si z toho vezme ponaučení? Nejen, že naše výhružky přestanou fungovat, protože dítě ví, že jsou prázdné, ale naučí se ještě jednu věc, kterou jsme neplánovali … zjistí, že lhát je přijatelné a upřímnost v jeho mysli ubývá na významu. Naše chování je vždy daleko silnějším vzorem než slova a dítě se učí mnohem více z toho, jak jednáme my, než z toho, co mu říkáme během „výchovných“ povídání.

Přehodnoťme „běžné denní“ lži

Je dobré mít na paměti, jak chytré jsou naše děti, a že ony vědí moc dobře, kdy to rodiče vážně myslí a kdy ne, vycítí, kdy se chováme „nejistě“ a nakonec je sami přesvědčíme, že zároveň jednáme i nedůsledně, protože naše slova, výhrůžky a sliby jsou spíš plané a prázdné, a tak je prostě jednoho dne přestanou respektovat a poslouchat. Tedy už sami tímhle jednáním zavdáváme příčinu dětem k neupřímnosti, protože ani my řadu svých pokynů či výchovných metod nejsme schopni dodržet. Ačkoli jsou si rodiče často vědomi toho, že jsou tyto metody neefektivní a nepřináší žádnou změnu, i přesto své jednání nemění. Asi nejčastější „slib“, který takto dětem dáváme a nedodržujeme, je, že jestli něco neudělá nebo nepřestane zlobit, že dostane na zadek. To je vyloženě naučený model z dob, kdy my jsme byli vychováváni, jen dnes už většina rodičů takové (neúčinné a potupné) metody nepoužívá, a tak naštěstí nedochází k naplnění takového „slibu“. Pak se ale nesmíme divit, že taková a nebo podobné naše výhrůžky na dítě nezabírají a nic si z nich nedělá. Mnohem účinnější je nechat dítě zažít důsledek jeho jednání, ze kterého se poučí. Když se nechce včas obléknout a odejít, tak nebude čas jít na hřiště až vyřídíte, co jste měli v plánu.

Co s tím? Jak neříkat ony „lži“

Zkusme se zamyslet, jak dát dítěti jasně a srozumitelně a zároveň tak, že je jsme schopni důsledně naplnit! Vždyť přece důslednost je ve výchově právě to nejdůležitější! Odměnou nám bude nejen to, že nám dítě uvěří a díky tomu bude reagovat odekvátně situaci. Zároveň dítě ví přesně, co od nás může čekat, a tak si zároveň budujeme s dítětem pevné pouto, kdy mu dáváme jasně najevo, že to, co říkáme, myslíme vážně a že se na nás může spolehnout. Je přirozené, že děti někdy neposlouchají. Zkouší si tím právě důslednost a jistotu našeho jednání a pevnost hranic, které jsme jim dali. A od nás potřebují pocítit, že hranice jsou tu stále a je třeba je dodržovat.

Tolik známé lži o bolesti

Jedním z dalších příkladů, jak dětem neříkáme pravdu a ani si to pravděpodobně neuvědomujeme, je, když se dítě uhodí, rozbije si koleno nebo něco podobného. Všechny děti reagují podobně a málokdy se to obejde bez pláče. I dospělí v té situaci reagují podobně – snaží se dítě utišit, ale velmi často nevhodnými slovy. Většina dospělých totiž dítě utišuje slovy, že to nic není nebo že se nic nestalo. To se tedy stalo! Dítě se uhodilo a teď ho to, kam kde se uhodilo, bolí. To je přece naprosto normální a přirozené. A tvrdit opak – že to nebolí – je hloupá a z pohledu dítěte nepochopitelná lež. Nás to také bolí, když se uhodíme. Tak proč dítěti tvrdíme, že je vše vlastně v pořádku? Protože to je přesně to, jak naše věty „nic se nestalo“ nebo „to nic není“ vyznívají a jak na naše děti tyto věty působí. Rozhodně tím našemu dítěti nedáváme příležitost pochopit emoce, které jsou s bolestí a s tou situací spjaté, tedy rozhodně tím dítěti nepomáháme. Zamysleme se opravdu nad tím, co našim nejbližším říkáme. Z pohledu emoční inteligence a snahy vychovat dítě s vysokým EQ je rozhodně lepší dítě hladit a mazlit a přitom přiznat „ty ses uhodil do kolínka, viď? A teď tě to kolínko bolí… to bude dobré, za chvilku to přejde“. Dítě tím utišíme a ještě můžeme mít čisté svědomí, že v něm nevyvoláváme zmatek tím, že to nic není, když dítě opravdu něco bolí. Je to zdánlivě malý významový rozdíl a někdo by to mohl nazvat slovíčkařením, ale dítěti rozdíl pomůže pochopit emoce, které se v něm odehrávají. Ještě horším příkladem výše zmíněného je v případě, že dítě není k utišení, reakce rodiče: „přestaň už, nebo Ti ještě přidám, ať máš proč brečet“. To už v důsledku kontextu předchozího není třeba komentovat vůbec…

„Jen tohle dodělám a už jdu za tebou…“

Close-up portrait of mother and her sad son

Nakonec už jen krátce k našim opravdu každodenním situacím, kdy často něco řekneme a ani si neuvědomíme, že je to příslib, který jsme dali. Každý z nás určitě zažil podobnou situaci – něco děláme a v tom přijde naše dítě a něco po nás nebo od nás chce. V tu chvíli ho odbydeme rychlou odpovědí, ať chvilku počká než tohle doděláme, že se mu pak budem věnovat. Dítě většinou za chvíli odejde, ovšem očekává, že my se po dokončení své původní práce začneme jemu skutečně věnovat. Jenže… když doděláme, co jsme dělali, najde se něco dalšího, co je třeba udělat a na slib dítěti, který často nebereme jako slib ale spíš jako nutnou reakci na požadavek dítěte, rychle zapomeneme. Ale můžeme si být jisti, že i dítě zapomnělo?

Slova a činy v souladu

„Činy mluví hlasitěji než slova, a proto je důležité začít jednat. Pokud budeme dětem „pouze vyhrožovat“, aniž bychom se důsledně drželi předem oznámených zásad, jednoho dne nás děti prostě přestanou brát vážně a naše slova pak ztratí věrohodnost. Mnohem větší smysl má ihned zakročit a jednat – než stále „vyhrožovat“ a slibovat, co se stane, když… Aby se děti skutečně poučily ze svých chyb, musí být s těmito zásadami skutečně konfrontovány.“

Přemýšlejme o tom, jak se ke svým dětem chováme, jak s nimi jednáme a co pro jejich správný vývoj nejen v oblasti emoční inteligence můžeme udělat. Výchova dítěte není jednoduchá, ale můžeme k ní přistoupit i jako k příležitosti přiblížit vlastní jednání našim myšlenkovým hodnotám. Děti nám jsou při tom každodením odrazem toho, jak se nám to daří. Navíc se díky takovému způsobu výchovy staneme lepším člověkem i my sami.

Seminář GoKids  o emoční inteligenci

V programu GoKids se můžete zúčastnit dvou seminářů týkající se rozvoje emoční inteligence dětí od narození do 3 let.

1. Seminář o rozvoji emoční inteligence u dětí od narození do 3 let (2 díly)
2. Sourozenecké vztahy