Emoce u lékaře aneb Jak zvládat komunikaci s miminkem či batoletem

Čekám s vlastním miminkem v čekárně, až na nás přijde řada. Jdeme jen na rutinní prohlídku, takže mám možnost neřešit vlastní strachy a obavy, ale kouknout tak trochu okolo. Z vedlejší ordinace se ozývá řev, pláč, nakonec vychází rodič s asi tříletým synkem, který si otírá oči a s nenávistným pohledem křičí na rodiče, že je nenávidí a už nikdy sem nepůjde. Cítím lítost, nad rodičem i dítětem. Oba si jistě prošli těžkou chvílí, kdy se ocitli na neznámé půdě, možná konfrontováni s nemocí, bolestí, zákrokem zdravotníka, doporučením lékaře. Skončilo to gejzírem negativních emocí a odporem dítěte. Zkusme se podívat na emoce v ordinaci z pohledu zdravotníka i rodiče a najít cestu, jak našim dětem ukázat, že lékař není strašidlo s ohromnou injekcí.

Emoce jsou silné druhy zážitků, které v nás vzbuzují příjemné či nepříjemné pocity. Obsah našich emocí – tedy to, co při nich prožíváme –, je velice individuální. Proto vůbec nemůžeme srovnávat, co při setkání s lékařem cítíme my, s tím, co v tu samou chvíli prožívá naše dítě. Často se k dětským emocím přidává v době nemoci i bolest, která je nepříjemným emotivním i smyslovým zážitkem. Výzkumy ukazují, že už i kojenci bolest nejen cítí, reagují na ni, ale co je nejdůležitější – pamatují si ji. Nebezpečím je zde hlavně neléčená a nedoléčená bolest, která může vést k poruchám spánku, příjmu potravy i poruchám vazby matka-dítě. Podle PhDr. Ilony Plevové a RS, Mgr. et Mgr. Reginy Slowik, DiS. (dále jen Ilona Plevová) již tříleté dítě dokáže s pomocí obrázkových škál a vlastní kresby popsat intenzitu i lokalizaci bolesti. Bohužel pro nás ale ještě nechápe význam procedurální bolesti – děti ji vnímají jako trest a agresi dospělého.

Vyjádřit emoce není jednoduché

I pro leckterého dospělého je obtížné vyjádřit své emoce slovy. U miminka i batolete jsme na tom se slovní komunikací ještě hůře, musíme proto hledat informace jinak a jinde. Jak píše Plevová: „Neverbální signály zastupují více než polovinu odevzdávaných informací, kterými dítě projevuje vždy skutečně prožívané pravé emoce. Komunikace beze slov nabývá na významu u novorozenců a kojenců.“ Zde bych z vlastní zkušenosti zmínila význam a nespornou výhodu používání znakové řeči pro slyšící batolata – BabySigns. Znáčkem pro „bolí“ mi rok a půl starý synek sdělil, že ho bolí v krku, pláč po odebrání krve z prstíku jsem mohla utišit znakem pro „hotovo“ – jasnou informací, že je po všem, a v neposlední řadě znak pro „jemný“ syna uklidnil, že všichni okolo se opravdu budou snažit jemní být. Doma mi odměnou byl jeho znak pro „mám tě rád“.

Když vejdeme s dítětem do ordinace, vzniká nám pomyslný komunikační trojúhelník rodi謖dítě– zdravotnický personál, kde je veliký prostor ke komunikačním dovednostem, ale i spousta možností, jak si odnést domů nejen předpis na léky, ale i nepříjemný zážitek pro všechny. Není to ale jen dítě, které v tu chvíli může být plné emocí. I pro rodiče je přítomnost ve zdravotnickém zařízení více či méně stresovou záležitostí. Nervozita rodiče se pak přenáší na dítě, které ztratí pevnou půdu pod nohama a začne se podvědomě bránit jakékoliv intervenci zdravotníků. Napětí roste a nervózní a vystresovaný lékař uzavírá bludný kruh.

V dnešní době jsou rodiče znalí svého práva a chtějí v ordinaci plnou komunikaci a informace o zdravotním stavu svého potomka. To je určitě první krok správným směrem. Pokud rodič dostane jasné, srozumitelné a ideálně i opakované informace bez zbytečné lékařské terminologie, získá tak jistotu a dobrý pocit, že je pro zdravotníky partnerem a ne položkou na výpisu pro pojišťovny. Pokud je rodič v dané situaci jistý a vyrovnaný, nepřenáší svou nejistotu a strach na dítě.

Vnímat mezi utišením dítěte, oblékáním, podáváním spadlých dudlíčků a hraček informace od zdravotníka je často pro rodiče obtížné. Rodičům jistě pomůže tištěná forma základních informací k diagnóze a léčbě dítěte, protože jak píše Ilona Plevová: „Pacient si po odchodu z ordinace pamatuje jen asi 60 % poskytnutých informací týkajících se charakteru onemocnění, ordinovaných léků, dalších kontrol apod.“.

Druhou stranou našeho pomyslného komunikačního trojúhelníku je rodič–dítě. Zde se trochu vrátím v čase, protože možnost pro zvládnutí návštěvy lékaře se nabízí již doma. Formou fiktivní hry „na pana doktora“ může rodič na plyšácích sehrát návštěvu ordinace, seznámit tak dítě s panem doktorem a procedurami, které příští den děťátko čeká v reálu. Již tříleté dítě je pak schopné naučit se pracovat s představou – v mysli si přehrát různé obrazy či příběh, který mu pomůže vyrovnat se s nepříjemnou situací. Dle L. Shapira: „Představy mohou být důležitým nástrojem pro snížení psychického a fyzického stresu. Tím, že rozptýlí myslící část mozku, mohou představy přímo oslabit nervové podněty, které stres vyvolává. Intenzivní soustředění, kterého využíváme, abychom vytvořili představu, může být klíčovým faktorem pro spuštění vnitřního systému potlačení bolesti.“

Jestli nechcete čekat na slova a rovnou se s děťátkem domluvit a rozumět si (nejen u doktora), mrkněte zde.

Rodič jako přístav jistoty

V ordinaci by pak měl rodič fungovat jako přístav jistoty, ke kterému se dítě v nepříjemné situaci obrací. Je prokázané, že navození psychické a emoční pohody pomáhá příznivě modifikovat práh bolesti a vytváří podmínky pro žádaný efekt farmakoterapie. Určitě zde není místo na tzv. milosrdné lži. Dítěti je naopak potřeba otevřeně říct, způsobem přiměřeným věku, co ho čeká, co se bude dít, co paní doktorka udělá, nebo i nemilou informaci, že půjde do nemocnice. Vytváření falešné představy, že „to bude jen malé štípnutí“ nebo vyložená lež, že „pan doktor se jenom podívá“, přestože se chystá vytrhnout zraněný zoubek, zanechává v dítěti pocit křivdy, podvedení a neupřímnosti.

Informace, že „to nebude bolet“, „nikdo ti nic neudělá“, „nemáš se čeho bát“, jsou po vyškrtání všech negací docela nemilými sděleními. Mozek dětí totiž neumí s negacemi správně nakládat. Jak píše Isabelle Filliozat: „Negace vyžaduje dva myšlenkové pochody: evokaci, tedy výstavbu myšlenkové představy, a následně negaci této představy.“ A takového žonglování není malé dítě ve své mysli schopno.

Ani chlapácké řeči, že „to přeci nemohlo bolet“, „ty naděláš se zlomenou rukou“ nebo naše kárání, v horším případě ponížení či trestání dítěte, když situaci nezvládlo tak, jak možná někdo očekával, není nic, co by v dítěti zanechalo příjemné pocity. Naopak vyrovnané chování rodiče, podpora a optimistické vysvětlení, které ukazují příčinu nemoci jako něco konkrétního a změnitelného, pomůžou dítěti se v situaci zorientovat.

Určitě je vhodné nepotlačovat přirozenou reakci jako je třeba křik, dítě tak může alespoň nějak v nepříjemné situaci ventilovat všechny nepříjemné emoce, které se v něm vzbouřily. Jak radí dětský psycholog Mgr. Michal Hanzlovský: „Dítě má právo být nestabilní, protože jeho centrální nervová soustava se přece jen vyvíjí, dítě proto neumí adekvátně zpracovat podněty ze svého okolí, které na něj působí – a tak dělá to, co umí a co mu je vlastní… pláče.“
Odpovídání na dětské otázky, ale i odvedení pozornosti při zákroku vyprávěním oblíbené pohádky jsou možnosti, které rodiče v tu chvíli nic nestojí a udělají také velikou službu. Pozor ale na tzv. dvojnou vazbu, kdy rodič sám pociťuje strach či nervozitu, ale navenek se tváří, že je vše v naprostém pořádku. Tento rozpor dítě cítí a umocňuje to v něm zmatek.

Poslední komunikační kanál je mezi zdravotníkem a dítětem. Zde se pohybujeme na tenkém ledě, protože momentální chování zdravotnického personálu ovlivňuje vztah dítěte k nemocnici nebo ordinaci příště.
Podle Ilony Plevové: „Prvním předpokladem úspěšné komunikace sestry s dítětem je důkladná znalost vývojových charakteristik a zvláštností každého vývojového období od narození dítěte až
do období adolescence.“ Jinak by měl zdravotník komunikovat se školákem a jinak s batoletem, které se nehodlá vzdálit z maminčiny náruče.

V kojeneckém období dítě komunikuje prostřednictvím vokálních a neverbálních signálů. To však neznamená, že s ním bude zdravotník komunikovat stejně. Mluvit by se na dítě mělo v každé situaci a v každém okamžiku. Důležité jsou jednoduché a krátké věty, pozitivní klidná intonace, úsměv a pomalá řeč. Již čtyřměsíční dítě je podle paní Kiedroňové schopno bezpečně poznat známou a neznámou tvář – v tomto případě často zrozpačití a rozpláče se. Proto doporučuje při prvním kontaktu s dítětem cílit pozornost na rodiče a na dítě se jen občas povzbudivě usmát či jemně pohladit. Dítě sice nemluví, ale intenzivně vnímá atmosféru prostředí, tón, zabarvení a výšku hlasu. Dítě tak získá čas si zvyknout, „odkoukat“ od rodiče jeho vlastní postoj k lékaři a situaci a rozkoukat se. Také je jistě vhodné dítě oslovovat jménem, respektive podobou jména, na které je dítě zvyklé a má ho rádo. Neméně významná je i doteková komunikace, kdy studené ruce zdravotníka a chladný kov fonendoskopu nejsou úplně příjemný začátek byť banálního vyšetření.

Batole od 1 do 3 let již lépe rozumí řeči a jednotlivým slovům. Zdravotník by neměl napodobovat řeč batolete, naopak by měl mluvit zřetelně a neměl by používat zdrobněliny, které batole těžko vyslovuje. Všechny úkony je třeba komentovat a udržovat zájem dítěte. Pomůže i přeorientovat zákrok na oblíbenou hračku, kdy nejdříve dostane náplast plyšový medvídek a pak i děťátko. Hra se zde stává mocným nástrojem a i částečná možnost kontroly situace jistě pomůže dítěti nepříjemnou záležitost zvládnout. Může si třeba vybrat, z jaké ruky mu bude odebrána krev, jestli chce ležet nebo sedět mamince na klíně.

Někdy je vyloženě dobře, když vystresovaná maminka zůstane doma a k lékaři se vydá odpočatý tatínek. V naší rodině se tak stalo díky/kvůli mému kojení miminka, takže na ambulanci ORL se s tříletým synkem vydal manžel. Já jsem se pak celou dobu čekání snažila doma uklidnit, abych mohla s úsměvem uvítat malého pacienta. Nebylo to vůbec potřeba, synek už v předsíni nadšeně vyprávěl o píchání ouška, o „malém vysavači, který vysál zlé breberky z ouška,“ sice zmínil, že trochu brečel, ale že to pak už vůbec nebolelo a mohl s tátou domů. Můj úlevný pohled patřící manželovi v té chvíli mluvil jasně…

I když nemůžeme svým dětem zajistit plné zdraví, určitě jim můžeme s radostí pomáhat ke šťastnému dětství.