3 věci, které se bez znakování nedozvíte

Zkuste si představit tuhle situaci … jste v cizí zemi a tamnímu jazyku už celkem dobře rozumíte, ale vaše výslovnost zatím není nic moc. Je dokonce tak špatná, že vám většinu toho, co říkáte, lidé kolem prostě nerozumí. Díky tomu, že vy rozumíte jim a jsou to prima lidé, tak se chcete do konverzace zapojit a sdílet s nimi co vás zajímá, jaký je váš názor na právě probírané téma a samozřejmě také co byste chtěli nebo potřebovali. Teď jste zrovna v tamním zoo a vás zaujal ptáček, co sedí na slonovi a klove ho do ucha.

„Koukni, ptáček“ říkáte a ukazujete na něj.
„Ano, slon…“ odpovídá vám váš průvodce.
„Né, ptáček..“ říkáte a ukazujete na něj.
„…a jak je veliký“ reaguje průvodce.
„Žádný slon, podívej na toho ptáčka!“ začínáte se rozčilovat.
„… a ty velké uši. Líbí se ti?“ ozývá se směrem k vám.
„Nelíbí. Líbí se mi ten ptáček“ rozčilujete se…

Pokračování této scénky bude záviset na vaší povaze … buď to vzdáte, mávnete rukou a možná příště už ani nebudete zkoušet něco říkat, když vám stejně nerozumí, nebo se pořádně naštvete a třeba uděláte i náležitou scénku, protože nechápete jak to, že když to říkáte jasně, tak proč vám nerozumí. Budete se takto rozčilovat a rozčilovat a váš průvodce buď bude nešťasný a bude si připadat, že selhává nebo se na vás bude zlobit, proč stále jen takhle vyvádíte, když ona se tak snaží.

Určitě už víte, kam tím mířím. Miminka se rodí s velmi omezenými možnostmi, jak komunikovat, ale také s relativně omezeným výčtem svých potřeb, zájmů a přání. Jejich mozek se ale ohromnou rychlostí rozvíjí a s tím se také rychle rozvíjí jejich zájmy a potřeby. Když novorozenec má hlad nebo žízeň, tak oboje má jen jedno řešení, kojení. Jak miminko roste, tak i tahle základní potřeba, kterou není těžké odhadnout, začíná mít exponenciálně více možností. Jednak už je rozdíl mezi hladem a žízní – dál když má dítě hlad, tak může chtít kaši, banán, křupky, přesnídávku a nebo cokoliv dalšího co ve svém věku konzumuje. Stejně tak je to s žízní – může chtít kojit, nebo čaj, vodu, džus… a to jsme jen u jídla a pití, které většina z nás ve finále dokáže na pár pokusů (občas i na poprvé) odhadnout.

Jakmile dítě dokáže snadno vykomunikovat co potřebuje, tak mu zbývá spousta času na zábavu a zvídání. Každá máma, která si relativně snadno se svým dítětem dokáže porozumět o tom, co potřebuje, tohle zažila. Dítě často ukazuje na předměty nebo z okna či nějakým směrem ze svého kočárku, vydává přitom zvuky, kterým ještě není rozumět a čeká, že s ním na to téma zahájíte debatu, nebo mu přinejmenším budeme rozumět. Občas to odhadneme, ale většinou – ruku na srdce – nemáme šanci. Pokud nemáme nějakou náhradní formu komunikace, tak dopadneme jako s tím ptáčkem a slonem.

„Jak znakování funguje? Kdy se znakováním začít? Jak se to naučit? Stáhněte si ebook zdarma!“

U nás tuhle mezeru kdy dítě už si chce povídat, ale ještě mu není rozumět, pokrylo znakování. Díky němu mi obě dcery dokázaly říct nejen co potřebují, ale hlavně, co je zajímá, protože to je oblast komunikace, kterou je možné rozvíjet předtím než přijdou slova, jen když znakujeme. Protože znakování znám nejen díky svým dvou dětěm, ale také díky mnoha tisícům rodičů, kteří  námi za 8 let znakování v Čechách své příběhy sdíllí, tak tady je seznam 3 nejčastějších situací, kde by to bez znaků nešlo:

1. Co dítě zaujalo, když to není zřejmé

Příkladů z této kategorie je mnoho, dítě například ukazuje z balkonu na ulici a zaujala ho lampa (odhadněte to z toho všeho, co na ulici je), nebo ukazuje z okna kde vidí letadlo, ale z našeho úhlu vůbec vidět není, nebo ukazuje na kostel a líbí se mu hvězdičky ve výzdobě. Možná to jsou pro někoho maličkosti, ale když to zažijete, uvidíte, jak úžasně chytré a vnímavé je vaše dítě, jak dokáže konkrétní koncepty pochopit a najít je v jiné podobě a také jak pestrý je jeho svět. Neznám rodiče, kterého by tenhle aspekt znakování nepřekvapil. Také většinu rodičů tohle přiměje k častějšímu a zajímavějšímu povídání s dítětem. Znakující děti prostě na rodiče mluví častěji. Tohle potvrdila i maminka, která vychovala dvě starší děti bez znakování a s třetím znakovala – s úsměvem si „stěžovala“, že s tím třetím si na procházkách v parku rozhodně neodpočine jako tomu bylo s těmi staršími. Malý znakující kluk neustále sdílí, co vidí a dokonce i co tu viděl včera. Jak by vám bez znaků mohl třeba říct, že tady u toho křoví včera viděl kočičku?

2. Co všechno dítě rozumí a vnímá (i když na něj nemluvíme)

Tohle možná dochází některým rodičům i bez znakování, ale i tam je dobré když nám dítě připomene, že i když ještě nemluví, tak ale už rozumí a hlavně poslouchá a všeho si všímá. Takže se třeba stalo, že tatínek mezi řečí s kamarádem prohlásil o nějaké herečce, že je to kočka a miminko už znakovalo kočičku.

Dále do téhle kategorie patří příklady toho, jak děti přemýšlí a chápou souvislosti, což bez znaků těžko zjistíte. Často se stává, že použijí znak, který s něčím souvisí, aby vám ukázaly, jak vědí, o co jde. Dítě může například ukázat na kočárek nebo postýlku a ukázat znak „spát“ nebo na sporák a ukázat znak „pálí“. Jedna maminka nám vyprávěla, že její dcera dokonce znak „pálí“ začala používat pro červenou barvu. A další roztomilý příklad je když 18ti měsíční chlapeček ukazoval na velikonočního beránka na stole a znakoval  „zubní kartáček“ – beránek měl v čumáčku větvičku rozmarýnu.

Díky těmhle připomenutím vnímavosti a rozumu mají znakující rodiče větší tentenci rozvíjet respektující vztah se svým dítětem a považovat ho více za plnohodnotného člena rodiny a ne jen za miminko, což vede k další spoustě pozitiv ve výchově, které by vydaly na celou knihu 🙂

3. Jak se dítě cítí, když to není zřejmé

Tohle se většinou týká již batolátek tzn. dětí po prvních narozeninách a je to pro mnoho znakujících rodičů taková třešnička na dortu. Něco jako nečekaný bonus, protože o tomhle málokdo přemýšlí předtím než se znakováním začne. Čím dříve dítě dokáže komunikovat, tím dříve je totiž i schopné komunikovat o svých pocitech a díky tomu dochází k situacím, které vedou k větší důvěře a sblížení mezi dítětem a rodiči. Tím samozřejmě nechci říct, že neznakující rodiče nemohou mít krásný a láskyplný vztah se svým dítětem. Určitě mají a mají ho i maminky, které se rozhodnou znakovat … ale ten úžasný vztah se jakoby díky lepší komunikaci zvětší.

Mezi příklady vyjádření pocitů patří situace hned z několika soudků. Například dítě dostane nějakého plyšáka, se kterým si celý den hraje. V noci se vzbudí s pláčem a když vejdete do pokojíčku, tak stojí v postýlce a ukazuje na poličku, kde je plyšák. První reakce asi bude, že ho chce a tak už po něm saháte, když vám znakem ukáže, že se ho bojí. Plyšák v noci vypadá jinak než ve dne a vy jste to uhodla na poprvé a tím posílila o kousíček důvěru svého nemluvněte. Nakonec zkuste si předtavit, že ukazujete na pavouka a říkáte, že se ho bojíte, ale váš průvodce vám nerozumí a s úsměvem, vám ho podá do ruky. Brrr… nemusíme to dramatizovat, prostě je to lepší, když vám rozumí.

Další příklad je spíš ze soudku toho, jak dítě chce být správně pochopeno. Babička hlídala vnučku, která se náhle rozplakala. Babička se jala konejšení a říkala jí, že se jí asi stýská po mamince. Vnučka, ale vrtěla hlavou a ukazovala, že se zlobí. Babička nechápala. „A co tě tak rozlobilo?“, ptá se. „Pes“ zněla odpověď znakem. Babička jde najít psa a zjistí, že jí sebral plyšáka. Bez téhle konverzace by se možná babička snažila vnučku utišit a ta by se rozčilovala ještě více – nejen, že jí pes sebral plyšáka, ale ještě jí babička nechápe 🙂

No a poslední příklad z tohoto soudku je s bolestí. Miminko se probudí a pláče a pláče … nezabírá nošení, kojení, přebalení, hopsání na balónu či vození v kočárku. Maminka znejistí, co to může být? Dítě ukáže znak pro bolí u hlavy. Maminka ví, co pomůže a miminko ví, že se na maminku může spolehnout, protože mu rozumí.

Znakování neslouží rodičům, kteří svému dítěti nerozumí, ale těm, kteří mu rozumí, a proto vidí, kolik jim toho ještě jejich miminko či batolátko chce říct a cítí potřebu si možnosti komunikace rozšířit.

Chcete to také zkusit? Pokud ano, tak mám pro vás jeden tip… zjistěte nejprve jak na to a ujistěte se, že metodu zvládnete. Není to těžké, ale posbírat střípky informací po internetu nebo od kamarádky většinou nestačí a bylo by škoda, aby vám tohle krátké, ale nádherné období v životě dítěte uteklo bez toho, abyste spolu sdíleli vše, co jen jde.

Objevte cestu, jak se domluvit než přijdou slova. Vše, co potřebujete vědět, abyste mohli s vaším dítětem začít znakovat, najdete v online kurzu znakování.

Napsala: Michaela Tilton – průvodkyně znakováním Baby Signs a spoluautorka knihy o výchově S láskou i rozumem