Proč by každý rodič měl vědět něco o teorii vazby

Vědecky založený směr názorů na to, jaká je ideální interakce mezi rodiči a dětmi se nazývá „teorie vazby“ (attachement theory). Vychází z toho, že dítě ke svému přežití i rozvoji potřebuje dospělou osobu jako opěru, ke které si už od narození vytváří vazbu. Tato vazba může být podle přístupu k dítěti buď „bezpečná“ nebo „nejistá“. Vytvoření bezpečné vazby je to, o co každý dobrý rodič usiluje. Nejistá vazba naopak podle výzkumů, téměř bez výjimky, představuje poruchy chování a jiné problémy do budoucna.

Výzkumy ukazují, že až 50% dětí si bezpečnou vazbu v prvním roce života nevytvoří.

Teorie vazby není nic nového. Základy jí položil londýnský klinický psycholog John Bowlby už koncem 40. let 20. století. Jeho kolegyně, Mary Ainsworth, tuto teorii rozšířila o klinickou metodu, jak určit typ vazby mezi matkou a dítětem již po prvním roce života. Díky této měřitelnosti, mohlo proběhnout mnoho studií, které ukázaly, že děti, které si jako miminka vytvořily bezpečnou vazbu se svými rodiči mají mnoho výhod oproti ostatním. Tyto děti jsou:

• více soucitní s ostatními
• snadněji navazují přátelství
• lépe spolupracují, jsou velkorysí a méně agresivní
• lépe jim to jde ve škole
• méně častěji se u nich vyskytuje strach a deprese
• jsou schopné si vytvořit hluboké a dlouhotrvající vztahy během života

Jak si vytvořit správnou vazbu se svým miminkem

1.Citlivost

Podle studií se bezpečná vazba vytvoří díky „citlivosti dospělého“. Většina výzkumu se zabývá citlivostí matky, protože ve většině případů, je to právě maminka, která tráví s miminkem většinu času a je jeho oporou, ale vazbu si s dítětem mohou vytvořit i tatínkové a pokud je dítě dáno do péče například v jeslích nebo k babičce, vytvoří si vazbu i s těmito náhradními pečovateli. Citlivost dospělého se dá shrnout do čtyř komponentů:

1. uvědomění si signálů dítěte (poznat, že dítě něco chce nebo potřebuje – že komunikuje)
2. správná interpretace těchto signálů (poznat, co dítě chce, což u nemluvících dětí může být oříšek)
3. správná reakce na tyto signály a
4. včasnost této reakce.

2. Rychlost

Maminka (ale samozřejmě i tatínek) by měli dokázat zjistit, co dítě potřebuje a uspokojit tyto potřeby, co možná nejdříve. Miminka se nedají rozmazlit, a když pláčou, tak něco opravdu potřebují,
i když to může být jen přítomnost někoho blízkého. Názory některých zástupců starší generace, že si nás dítě jen trénuje, a že nesmíme při každém pláči hned běžet k miminku, jsou dle výzkumů jen cestou, jak si vytvořit nejistou vazbu. Výzkum například prokázal, že pokud k plačícímu miminku přijdeme do 90 sekund, uklidní se v průměru do 5 sekund. Pokud ho ale necháme plakat 3 minuty, bude nám uklidňování trvat až 50 sekund. Znamená to tedy, že pokud prodloužíme naší reakci 2x, bude uklidňování trvat 10x déle! Také je praxí ověřeno, že miminka, která mámy nenechávají „vyplakat“ pláčou podstatně méně.

3. Potřeba

Ale přijít k dítěti včas je ta snadnější část rodičovského úkolu, horší to už je s tím, jak rozpoznat, co dítě potřebuje. Mnoho se dá samozřejmě vycítit, ale pak jsou tady i metody jako dětské znakování, které umožní miminku, aby nám dalo vědět, co chce nebo potřebuje. Jde o metodu, při které děti, dlouho před tím než začnou mluvit, používají jednoduchá gesta a znaky při komunikaci. Znakování navíc pomáhá vytvoření bezpečné vazby i tím, že rodičům odkryje, jak jsou jejich miminka chytrá a vnímavá už v raném věku. Rodiče pak často věnují dětem více pozornosti a častěji s nimi hovoří. Dokazuje to spousta pozitivních příběhů rodičů, kteří se s námi naučili znakovat. Jako třeba i ten následující:

Co všechno umí Niky jedním znakem ukázat (11 měsíců)

Zaslala Jitka Rakušanová

Chtěla bych se Vám svěřit s vlastní zkušeností se znakováním. Mám 11-ti měsíční holčičku a asi 2 měsíce se snažím o znakování. Velice mě to zaujalo a tak se pomalu učím znaky a ukazuji to i malé. Zatím jsme učily znaky pít, jíst, boty, kačenka, koupání, ale nejrychleji se naučila znak světlo. Bylo to asi tím, že jsem několikrát rozsvítila světlo a ukázala znak. Malé se to hrozně líbilo a během pár dnů začala ukazovat ručičkou tento znak. Zdálo se mi to neuvěřitelné, že by za tak krátkou dobu uměla znakovat? Ale dnes mě o tom přesvědčila. Seděla jsem na chvíli s malou na židli u stolu s počítačem, nad kterým je polička s tiskárnou.
Malá zničehonic zvedla hlavičku nahoru směrem k tiskárně a ukazovala znak světla. Protože v pokoji žádné světlo nesvítilo , říkala jsem si, kde vidí světlo ? A opravdu viděla na té tiskárně svítila kontrolka zapnutí. V té chvíli jsem zjistila, že tomu znaku opravdu rozumí a hrozně mě to potěšilo a dodalo ještě více chuti do učení znakování. 🙂 Teď už sama vím, že i s tak malým dítětem, se dá krásně komunikovat, díky znakování a moc se těším, až toho malá bude umět víc.

Začněte s námi znakovat ještě dnes a čekají vás krásné chvíle s vašimi nejmenšími.

Napsala paní Michaela Tilton. Její příběh si můžete pustit zde.